Když jsem si sama četla název článku, samotnou mě zarazilo, jak je to vůbec možné. Trvalo celkem 18 let, než jsem ukončila svůj studentský život. Na jednu stranu je to šílené, jelikož v mém okolí znám několik lidí, kteří mají tento "školní rejstřík" poloviční. Na stranu druhou si rozhodně nestěžuji a ačkoliv se může zdát (a ono to tak i je), že vysokoškoláci mají vše opožděné, ať už z hlediska práce, založení rodiny a podobně, v mém případě se tohle čekání vyplatilo. Proč? Mám práci, po které jsem vždy toužila. Je to práce v oboru, který mi je nejbližší a já jsem si tak splnila jeden z mých největších životních snů. Člověk je "odsouzený" k tomu pracovat téměř celý život a co je víc, než když se ráno budíte s pocitem, že se do vašeho zaměstnání těšíte a naplňuje vás? Je to pro mě velká výhra, ale nicméně se jedná až o finální pomyslnou třešničku na dortu během oněch zmíněných 18ti let ve škole.
Základní, střední i vysoká škola mi daly do života hrozně moc. Základka byla obdobím, na které moc ráda vzpomínám a našla jsem si tam ne kamarády, ale teď už vím, že skutečné přátelé na celý život. Není jich mnoho, ale za to jsou vztahy mezi námi tak opravdové, jak jen mohou být. Jsou to lidé, na které se mohu kdykoliv spolehnout a proto je pro mě těch 9 let, kdy jsme spolu každý den sedali do školních lavic, nezapomenutelných.
Naopak další 4 roky na střední pro mě byly doslova peklem na zemi. Nenáviděla jsem celou obchodku, nebavily mě vyučované předměty a o pomluvách, kterým jsem každý den čelila (nejen já), ani nemluvě. Střední škola nebyla nic moc, ani se mi nepodařilo odmaturovat na první pokus, protože mi prostě a jednoduše můj obor vůbec nesedl. Nikdy jsem si k němu nevytvořila vztah a jenom dnes slyším slovo "účetnictví", běhá mi mráz po zádech. Co se týče mé povahy a toho, jak jsem celé tohle období prožívala, byla jsem klasický teenager, kterému povinnosti nic moc neříkaly a raději jsem se flákala někde s kamarády nebo myslela na kluky. Byla jsem hodně zranitelná, důvěřovala jsem víc, než bych měla - prostě klasická 16-18ti letá holka, která si myslela, že je nad věcí a že úderem 18. narozenin spolkla veškerou moudrost světa. Přitom jsem si mnohdy ani nedokázala stát za svým názorem, když šlo do tuhého. Jenže kdo tohle nezná, jakoby nebyl, že? Co mi dala střední škola je pro mě samotnou otázkou, ale minimálně je to fakt, že jsem sama přišla na to, že ne vždy ke mě bude každý přátelský, spravedlivý a hlavně upřímný.
Příběh o tom, jak a proč jsem byla přijatá na vysokou školu už znáte a kdo ne, můžete si ho celý přečíst v tomto článku. O tom ten dnešní ale není. Cílem je shrnout těch šílených 18 let ve škole a pokud dobře počítám, zbývá jich v mém dnešním povídání už jenom 5 - což je mé absolvované bakalářské a následně magisterské studium na pedagogické fakultě u nás, v Hradci Králové. Vysoká pro mě byla obdobím, kdy jsem našla sama sebe. Našla jsem, čemu se chci v životě věnovat. Navzdory tomu, že oproti střední jsem měla štěstí na opravdu úžasný kolektiv spolužáků, jsem se naučila být všude sama za sebe. To je podle mě hodně důležité, protože i když se může zdát, že pomocnou ruku najdete na každém rohu, reálně to tak být nemusí. Nikdo za vás nevyřeší vaše problémy, nikdo za vás nenapíše seminárku a nikdo za vás nevystuduje. Tohle pravidlo jsem se naučila právě na vysoké a během těch let jsem si uvědomila, že to platí nejen ve škole, ale v životě obecně. Na vysoké škole si člověk na vše musí přijít sám. Nikdo vám nedá každý den podrobné instrukce, co a kde se máte naučit. Netýká se to jen učební látky, ale i administrativních věcí - rozvrh, potvrzení, karta studenta, přístup do knihovny, konzultační hodiny a mohla bych pokračovat. Na základce a střední vám to strčí pod nos a vy nemusíte dělat téměř nic. Vysoká škola dle mých zkušeností není užitečná jen v předání příslušného vzdělání a titulu, ale naučí člověka samostatnosti a komunikaci s lidmi. Na střední jsem se styděla zvednout telefon a zavolat cizímu člověku. Komunikační schopnosti a vše kolem toho jsou jednou ze zásadních věcí, které mi vysoká předala. Určitě mi v tomto každý vysokoškolský student dá za pravdu - u mě byl progress od střední až po vystudování vysoké opravdu obrovský! Nejen v komunikaci, samostatnosti, ale konečně jsem si uvědomila, že člověk nestuduje pro druhé, ale především pro sebe a co víc, že si musí umět prosadit svůj vlastní názor a také si za ním stát.
Celých 18 let jsem nosila status studenta a sama sebe konečně mohu utvrdit v tom, že mi tyto roky do života nepřinesly jen diplomy a odborné znalosti, ale i můj přístup k životu a povinnostem se absolutně otočil. V tom vidím největší přínos. Z lhostejné puberťačky, které bylo celkem jedno, jestli odmaturuje, jsem se stala cílevědomou a spolehlivou holkou, která si během studia na VŠ ani jednou nedovolila vynechat jediný okruh ke zkoušce s tím, že by spoléhala na jeho nevylosování. Ne proto, že bych dostala nevyhovující známku (příště bych si jí přece opravila) ale proto, že jsem se naučila přistupovat k životu zodpovědně. Nikdo vám nikdy nic nedá zadarmo a pokud člověk pochopí tohle jednoduché pravidlo, je vše najednou jednodušší. Možná i proto jsem si po těchto 18ti letech mohla dovolit na začátku tohoto článku napsat, že se mi splnil jeden z mých životních cílů. Vytrvalost je důležitá vlastnost, ale jsem zastáncem toho, že i když se člověku kvůli různým důvodům VŠ nepodaří vystudovat, i tak je to nenahraditelná zkušenost, která dokáže obohatit život a já za tu svojí budu vždy maximálně vděčná! :)
