JAK MOC MI ZMĚNIL ŽIVOT POUHÝ SERIÁL?

Jeden velmi podobný článek už tu jednou byl. Nicméně jsem se rozhodla pro jeho detailnější úpravu a aktualizaci. Předtím, než si díky jeho názvu poklepete na čelo a řeknete si, že ve svých 25 letech působím jako o deset let mladší, poblázněná puberťačka do nějakého seriálu poprosím vás, abyste si celý obsah přečetli až do konce. Možná vám to pomůže odprostit se od předsudků - a možná taky ne…

Psalo se září roku 2007 a v televizi začali vysílat nový seriál Prison Break - pod českým názvem Útěk z vězení. V tuto chvíli ho bude podle mě znát snad každý z vás. V mých 13 letech, kdy jsem se stala doslova posedlou fanynkou, která odpočítávala dny do dalšího dílu, k Vánocům tehdy dostávala dárky s motivem uprchlých vězňů ze známé věznice Fox River a byla platonicky zamilovaná do hlavního hrdiny Michaela Scofielda, by mě ani nenapadlo, jaký dopad na mě rozhodnutí televize Nova vysílat tento seriál bude mít. Několik let jsem byla obdivovatel a milovník všech sérií. Byla  jsem přesvědčená (i do teď jsem), že je to jeden z nejlepších seriálů, jaký byl kdy natočen a to nejen díky hluboké myšlence, kterou má předat. Samotná pointa toho všeho mi samozřejmě dlouho utíkala a jako teenager jsem viděla pouze hezké potetované chlapy, kteří se nebojí ničeho a uznejte, že pro takto mladé děvče je každá epizoda díky zmíněným sympaťákům při nejmenším atraktivní. Každopádně abych se dostala k podstatě věci, proč vůbec tento článek píšu, musím přeskočit ty roky mé posedlosti a fanouškovství.

S postupem času jsem si začala uvědomovat, o čem Útěk z vězení doopravdy je. Samozřejmě je to fikce, je to seriál a není to skutečnost. Přesto mě zaujal něčím, co nikdy žádný jiný seriál nedokázal a to je přes jeho vymyšlený scénář přeci jen kousek reality. Reality, se kterou jsem se za ty roky několikrát setkala a dokázala bych vám vyjmenovat hned několik příkladů. Tou základní věcí, na kterou má seriál upozornit totiž není násilí, útěky a vězeňský život - aspoň já jsem to tak začala později vnímat. Skutečnost je diametrálně odlišná a už i já dokáži z vlastní zkušenosti s čistou hlavou říci, že situace, které jsou vyobrazené v první sérii za zdmi věznice jsou jednoduše nesmysl. Většina z nich se nikdy nemůže stát, zvláště ne ve věznici s maximální ostrahou, jakou má Fox River údajně být. Co jsem si ale odnesla a přeci jenom je to ta nejzásadnější věc, která mě posunula dál a právě díky tomuto seriálu jsem si ji uvědomila je, že nespravedlnost se může připlést do života každému z nás. Ať už je to případ mé kamarádky, ať je to nespravedlivé odsouzení několika vězňů v Americe, kteří dostali trest smrti a po letech se ukázalo, že byli skutečně nevinní anebo konec konců případ samotného Jiřího Kajínka. Můj názor na tuto kauzu tu rozebírat nechci, každý si o tom celém můžeme myslet své. Rozhodně ale stojím za názorem, že pokud není jasný a nevyvratitelný důkaz, že dotyčný člověk skutečně vraždil, doživotí by prostě dostat neměl – a já o takovém důkazu v případě JK nikdy neslyšela – pokud vy ano, opravte mě. :) Prison Break, i když je vymyšlený, mi tak doslova v některých věcech otevřel oči a začala jsem se zajímat nejen o tento seriál, ale i o skutečné a reálné příběhy lidí. 

Od seznamu herců jsem se posunula ke studování vězeňského systému v Americe. Začala jsem si hledat ty nejzákladnější informace o tom, jaké vůbec v Česku máme věznice a jak náš nápravný systém funguje. Od televize jsem se se zaujetím přesunula i k výletům do okolí Mírova, protože jsem chtěla vidět nejslavnější české vězení. Cokoliv se týkalo tohoto tématu mě zajímalo a já jsem tak našla něco, čemu bych se chtěla hlouběji věnovat. Střední škola mi v tom trochu bránila, ale když jsem zjistila, že lze studovat vysokoškolský obor Sociální patologie a prevence, kde se vyučují předměty jako je právě vězeňství či kriminologie, byla jsem štěstím bez sebe! K tomu musím dodat, že se jedná o nejžádanější obor Pedagogické fakulty u nás v Hradci Králové a na první pokus jsem nebyla přijata. Mnohé by to možná odradilo. V těchto chvílích, kdy se nic nedaří podle mých představ se ve mně přeci jen probouzí ta 13letá fanynka a vzpomenu si na ústřední motto zmíněného seriálu: "Hlavně neztrácej víru." Druhý rok jsem psala přijímačky znovu a vyšlo to. Celé tři roky bakalářského studia a následně dva roky na magisterském jsem si připomínala, proč tam vlastně jsem a jaký mám v životě cíl. I v těch nejtěžších okamžicích, kdy jsem měla chuť se na všechno vykašlat, když mě 4x vyhodili od zkoušky a já nevěřila, že mám šanci dostudovat, jsem víru opravdu neztrácela. Díky tomu jsem získala zkušenosti a zážitky, na které nikdy nezapomenu. Setkala jsem se s lidmi, kteří jsou doslova mistry v oboru, ať už to byli ředitelé věznic, kriminalisté, sociální pracovníci a další. Absolvovala jsem praxi ve věznici, navštívila jsem Probační a mediační službu ČR, docházela do rodin, které se ocitly v těžké životní situaci a do toho se neustále vzdělávala a četla oborovou literaturu. Bakalářskou práci jsem psala na téma Porovnání trestu smrti a trestu odnětí svobody na doživotí a mohla bych tu vyjmenovat desítky dalších věcí. Nakonec jsem se posunula i v mých primitivních a základních poznatcích z televizní obrazovky tak daleko, že už i v reálném životě konečně poznávám, jak to v této sféře chodí. Na konci mého bakalářského studia jsem odstátnicovala z trestního práva za A - kdyby mi tohle někdo řekl před 13 lety, kdy jsem si lepila plakáty vězňů na zeď, asi bych na něj koukala jak "vyvoraná myš". Doslova.

Jednoduše řečeno, velký podíl na tom, že jsem úspěšně absolvovala vysokou školu, má jednoznačně seriál Útěk z vězení. Možná mě budete mít za absolutního blázna, ale toto je holý fakt, který potvrdí celá moje rodina, kamarádi a všichni, co mě znají. Jak moc vám dokáže vymyšlený seriál změnit život a nasměrovat vás k budoucímu povolání je opravdu až neuvěřitelné. Vždy říkám, že škola mi poprvé nebyla utrpením, ale koníčkem. Nyní to bude i má práce a když si uvědomím, jaký byl ten prvotní impuls a nejzásadnější podnět k tomu, aby se tak stalo, je to vážně šílené. Už to není jenom onen seriál, ale je to součást mého života, která se přeměnila v realitu. V červnu 2020 jsem uzavřela vysokoškolské studium získáním titulu Mgr. a dopomohla k tomu i úspěšná obhajoba diplomové práce. Její téma znělo: Specifika přípravy odsouzených na propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a jejich reintegrace. Teď už víte proč. :)