PSYCHOPATOLOGIE #1 | TREST SMRTI

Zdravím vás! Ráda bych se na svém blogu jednou za čas věnovala specifickým tématům, které sice na první pohled nepatří do obsahu, který tvořím, ale jsou mi velmi blízké. Nikdy jsem je zde neprezentovala, ale zajímám se o ně spoustu let a během vysoké školy jsem se jim věnovala prakticky denně. Jedná se zejména o psychologii, vězeňství, problematiku sériových vrahů, ale i duševní choroby, které s tímto vším mohou souviset a v současnosti jsou náplní mé práce. Doufám, že tohle všechno nepřidá mému webu temný nádech, ale zkrátka bych někdy (v případě vašeho zájmu) ráda zabrousila i do této problematiky. Můžeme tak diskutovat nejen o na první pohled povrchních věcech, jako jsou nákupy oblečení, ale i o zásadních otázkách a problémech společnosti, do které patříme. Specifickým tématem je trest smrti, na který jsem se rozhodla zaměřit v prvním článku této série.

"OKO ZA OKO"

Vždy jsem byla silným odpůrcem trestu smrti a drtivá většina jeho příznivců zastává názor, že pokud jeden člověk dokáže vzít život druhému, rovněž nemá právo žít. Mohlo by se to zdát jako spravedlivé. Ano, možná, že ve své podstatě i je. Mnoho lidí se v tomto případě řídí pravidlem „oko za oko“, ale pokud se zamyslíme nad tím, kam až sahá toto známé pořekadlo, dostáváme se daleko před náš letopočet. Tato právní zásada, v originále zvaná Lex talionis říká, že míra odplaty neboli pomsty má být úměrně stejná jako újma poškozenému. Spravedlnost je dle mého názoru velmi relativní pojem a každý jí můžeme chápat jinak. Každopádně mi nikdo nevyvrátí, že od dob Chammurapiho zákoníku se toho hodně změnilo a někdejší společnost se diametrálně odlišovala od té dnešní, civilizované. V dřívějších dobách byl trest smrti běžný a tato dle mého názoru nešťastná tradice se uchovala do dnes. Často při diskuzi na toto téma stojím před argumentem, abych si já sama představila, jaké by to asi bylo, kdyby mi zavraždili někoho blízkého. „Sama bys trest smrti určitě požadovala.“ Rozhodně ano. Pro člověka v takové situaci je chtíč pomsty přirozený – to ale ovšem neznamená, že je to správné. Ve 21. století, kdy se všechny možné instituce, politické strany, ale i jedinci ohánějí lidskými právy a humanismem, tu opravdu stále podporujeme hrdelní trest? Já opravdu nepatřím mezi aktivistky, které by ve všech současných společenských problémech požadovaly stejná práva pro všechny. Otevřeně vám mohu říci, že zastávám radikální postoj proti přijímání uprchlíků a vyloženě se mi protiví i dnešní genderové manýry, podle kterých by rozdělení pohlaví na žena/muž nemělo existovat, jelikož je to urážka a škatulkování. Nejsem žádný fanatický extremista ohánějící se humanismem, ale trest smrti je jednou z mála oblastí, na kterou zaujímám radikální odmítavý pohled.

TREST SMRTI JAKO VRAŽDA

„Kdo jinému úmyslně způsobí smrt…“ – takto zní definice vraždy. Trest smrti vždy byl a v mých očích bude v rozporu s tím, co samotná společnost okolo nás vyžaduje a rozsudky posílající vězně na popravy jsou dle mého názoru také „vraždy vykonané státem“, byť pro některé se mohou zdát oprávněné. Pokud usvědčený vrah zabije člověka, odsuzujeme tento čin jako nejhorší možný, ale pokud stát vezme život dotyčnému odsouzenému, už je to v pořádku? Rozdíl vidím pouze v okolnostech. Abych ale nepůsobila jako někdo, kdo se zastává nejtěžších zločinců, musím vyjádřit i další zásadní součást mého názoru a tím je fakt, že jsem maximální fanoušek absolutního doživotí, tedy uvěznění bez možnosti podmínečného propuštění. Vrazi by měli být bezpochyby izolováni od společnosti, jak nejlépe je to možné. Měli bychom se umět postarat o to, aby ani jeden z nich už nikdy nedostal šanci ublížit dalším lidem a aby skutečně tito jedinci zbytek svých životů strávili za mřížemi. V dnešním světě by vězeňskému systému nemělo jít ani tak o pomstu, jako o nápravu. Nejsem naivní a vím, že ta sice u většiny není možná, ale pokud se tváříme jako civilizovaná společnost, rozhodně nepovažuji za správné brát druhým úmyslně život, ať už jejich provinění bylo jakékoliv. Rozhodně si také myslím, že pokud společnost požaduje nejvyšší potrestání a s tím zcela souhlasím, není trest smrti tou správnou volbou z hlediska velikosti trestu. Dostat smrtící injekci, kdy odsouzený jednoduše usne jako na operačním sále je úměrný trest jeho zločinům? Mně se daleko horší jeví právě skutečnost, že dotyčný bude po zbytek života ve vězení a s touto myšlenou bude každý den usínat a probouzet se. Kdybych si osobně musela vybrat, měla bych jasno. Měla jsem možnost strávit během své praxe 200 hodin ve věznici s nejnižším stupněm zabezpečení a byla jsem ráda za skutečnost, že jsem po klasických 8 pracovních hodinách mohla odejít domů.  Zdůrazňuji, že to skutečně byla věznice s minimální ostrahou a věřte mi, že byste tam nechtěli být zavření týden v kuse, natož pak být ve vězení s nejtěžšími zločinci po zbytek života. Doživotí v minulosti hodně vězňů zlomilo. Buď si sáhli na život nebo se svůj doživotní rozsudek dokonce sami snažili před soudem změnit na trest smrti. Proč? Můžeme si jen těžko představit, jak náročné na psychiku dlouhodobé uvěznění je a dle mého názoru se mu nevyrovná jeden den strachu před popravou. Trest smrti tedy považuji nejen za barbarský, ale také v něm nevidím žádný smysl z hlediska výše trestu jako takového.

SMRTÍCÍ INJEKCE A ELEKTRICKÉ KŘESLO

Dále se setkávám s druhým nejčastějším argumentem obhajující trest smrti a to je, že náklady na doživotní vězně platíme my z daní a proč bychom měli vynakládat peníze na někoho, kdo se chová v rozporu se zákonem. V tomto stačí říci jediné – nejdříve by si lidé měli zjistit fakta. Většina se totiž mylně domnívá, že doživotí je nákladnější, než trest smrti, ale opak je pravdou. Příkladem je USA, kde se provádí téměř největší množství vykonaných trestů smrti na světě a nejčastěji se jedná o smrtící injekci či elektrické křeslo. V případě injekce funguje celý proces tak, že do těla odsouzeného jsou postupně vstřikovány 3 látky. První jej uspí, druhá ochromí a poslední látka, hydroxid sodný, způsobí zástavu srdce. Používaným anestetikem je lék Pentobarbital, který zpomaluje činnost mozku. Nejedná se o klasické anestetikum, které používají lékaři při uspávání pacientů během operací, jelikož farmaceutický průmysl jej odmítá dodávat pro účely trestu smrti. Tato látka je tak o to nákladnější a to nemluvě o dvou dalších. Soudní řízení, lékař, který u trestu musí být ze zákona přítomen, popravčí – dnes už se nejedná o jednoho člověka, který trest smrti vykonává, ale u smrtící injekce i elektrického křesla jsou zpravidla přítomni 3 potenciální popravčí, pro které jsou připraveny 3 tlačítka, které buď zapínají elektrický proud nebo vstřikují smrtící látku. Pouze jedno z těchto tlačítek je funkční a děje se tak z důvodu, aby nevěděli, kdo z nich nakonec odsouzeného usmrtil. Dalších nákladů, které s trestem smrti souvisejí, je spousta a jejich výčet by dal na samostatný článek. Důležité je, že trest smrti se jenom v jednom ze států USA svými náklady ročně vyšplhá na 125 milionů dolarů. V žádném případě se tedy nejedná o levnější variantu. O tom, že se trest smrti stal v minulosti často zneužívaným a bylo opravdu dokázané, že ne všichni, kteří tento trest dostali, se opravdu provinili zločiny, za které byli odsouzení, ani nemluvě. Žádný justiční systém není neomylný a pokud si tohle někdo myslí, je padlý na hlavu.

OSLAVA SMRTI?

Nedávno jsem viděla zajímavý dokument na Netflixu o známém sériovém vrahovi - Tedu Bundym. Po tom, co dostal trest smrti na elektrickém křesle, se před věznicí shromáždili stovky lidí, kteří doslova oslavovali jeho smrt, skandovali a pouštěli ohňostroje. Mezi sebou si prodávali přívěsky na klíče s elektrickým křeslem a měli trička s potiskem „Bundy usmaž se.“ Poněkud úchylný „merch“, řekla bych. Tento vrah byl monstrum, zničil desítky životů mladých slečen, ale společnosti zaplatil, co dlužil. „Spravedlnost“ byla vykonána, ale já stejně jako jeho hrozné zločiny nedokážu pochopit i skutečnost, že tolik lidí těšila jeho smrt. Mít radost z něčího usmrcení, ať už dotyčný byl jakýkoliv, je nejspíš nad mé chápání a bylo mi z těchto záběrů na oslavující lidi paradoxně nejvíce špatně z celého dokumentu. Není i tohle zrcadlo naší společnosti? V čem jsme jako právní státy po provedení trestu smrti lepší, než dotyční vrazi? Zvláště, když nám jejich smrt činí stejnou radost a oslavujeme jí. Byla bych moc ráda, kdyby se našel někdo, kdo na toto dokáže dát odpověď.Argumentů pro a proti bych dala dohromady stovky, ostatně jsem na toto téma psala i bakalářskou práci. Žádný z nich mě ale nikdy neutvrdil v tom, abych viděla rozdíl v usmrcení člověka rukama usvědčeného vraha a v usmrcení člověka „rukama“ státu, přestože mu to umožňuje zákon – konec konců i ten jsme si vymysleli my sami. Každý jeden život je nenahraditelný a pouze úhel pohledu nás nutí mylně vidět odlišnosti v těchto dvou případech. Pokud ale celý článek stále není srozumitelný k pochopení mého stanoviska, dovolím si na závěr použít slavný citát Gándího, který ho jednou větou vystihuje naprosto dokonale: „Oko za oko a celý svět bude slepý.“