PSYCHOPATOLOGIE #2 | ZA MŘÍŽEMI NA VLASTNÍ KŮŽI

Zdravím vás! Prosinec byl měsíc, který jsem na blogu chtěla tématicky držet na vánoční vlně a nezatěžovat vás články, které patří do úplně jiné sféry. Nedávno jsem tu ale rozběhla novou sérii, která je mi oborově blízká a zároveň jste o toto zaměření projevili zájem v anketě u mě na Instagramu. Vysoká škola mi dala hodně cenných zkušeností a jednou z nich byla i možnost vykonávat praxe ve vybraných institucích. Jelikož jsem vždy spíše směřovala k cílové skupině dospělých, než dětí a nejvíce mě zajímala oblast vězeňství či duševních poruch, byla má volba zařízení naprosto jasná. V zimě roku 2017 jsem absolvovala praxi v nejmenované věznici a ráda bych se s vámi podělila o mé reálné zkušenosti a dojmy z tohoto drsného prostředí, ve kterém jsem na vlastní kůži strávila několik hodin. Vše samozřejmě v rámci možností, jelikož stále respektuji mojí povinnost držet mlčenlivost. Některé informace by zkrátka nebylo vhodné publikovat veřejně, ale jsem si jistá, že tohle vše chápete.

VĚZENÍ JAKO HOTEL?

Televize, posilovna a jídlo 3x denně. Takto nějak vidí podmínky v českých věznicích veřejnost – aspoň já osobně se s těmito názory často setkávám. Ne že by tento jistý komfort nebyl pravdou, ale jak se říká, každá mince má dvě strany. Pobyt v žádném vězení na světě není procházka růžovým sadem a sama jsem se na vlastní oči přesvědčila, jak tomu doopravdy je. Musím podotknout, že se jednalo „pouze“ o věznici s nejnižším stupněm zabezpečení a věřte mi, že byste tam nechtěli, byť po boku televize a dobrého dlabance, strávit 14 dní – natož pak několik let, jak tomu je u většiny odsouzených.

PRVNÍ DOJMY

Tmavé úzké chodby, zvláštní zápach a mříže. To byly jedny z prvních dojmů, kterých jsem během své praxe nabila. Netušila jsem, zda jsou více nepříjemné pohledy přísných pracovníků vězeňské služby nebo pohledy neméně drsně vypadajících vězňů. Odpověď jsem do teď nenašla, ale v tu chvíli jsem potlačila svůj přirozený vnitřní hlas, který mi říkal: „Zdrhej!“ Každopádně jsem přeci jenom tušila, do čeho jdu a jednou z oblastí, ve které jsem si vždy přála pracovat, bylo právě vězeňství. Možná i proto pro mě paradoxně byla návštěva věznice a desítky hodin v ní strávených tím nejcennějším, co mi vysoká škola předala. Často se setkávám s postojem, že žena by se této profesi měla vyhnout, jelikož její výkon s sebou nese řadu rizik. Já jsem naopak názoru, že každé druhé povolání má své hrozby a záleží vždy pouze na úhlu pohledu. Za celou dobu své praxe jsem totiž vůči své osobě nezaznamenala náznak nebezpečí ze strany vězňů a více „úchylných“ připomínek jsem si vyslechla na autobusové zastávce cestou z práce, než za těchto cca 80 hodin strávených v prostředí mříží. Strach je největší lhář a my mu bohužel často věříme – to je celé.

PRŮBĚH PRAXE

Praxe probíhala každý den stejně. Ráno mě čekalo odevzdání mobilního telefonu a procházení kontrolním rámem. Během svého působení jsem měla možnost seznámit se s chodem věznice a navázat kontakt s jejími odbornými zaměstnanci. Vychovatel mě provedl po všech prostorách včetně tzv. „díry“, což je cela určená pro výkon kázeňských trestů – ostatně tento termín pravděpodobně budete znát i z kriminálních filmů. Nebyla to zrovna příjemně působící místnost a v tu chvíli jsem si nejspíše začala uvědomovat skutečné dopady dlouhodobého uvěznění, které často končí deprivací právě v důsledku izolace. Osobní kontakt se zaměstnanci, ředitelem věznice, dozorci i samotnými odsouzenými mi poskytl reálný pohled na výkon povolání v této sféře a ujasnila jsem si tak i veškeré své představy a mylné domněnky. V neposlední řadě jsem se zúčastnila projednávání podmínečných propuštění. Ve čtyřech případech byli odsouzení propuštěni na svobodu, jednomu byla žádost zamítnuta - o jaké trestné činy se jednalo, si ale nechám pro sebe. :)

Celá praxe pro mě byla velkou zkušeností, ale skutečně se nenechte mýlit, že vězeňské podmínky jsou často prezentovaným luxusem. Žádné spokojené vězně jsem tam neviděla a byli to spíše lidé, kteří na první pohled vypadali, jako když zápasí s vlastním svědomím nebo naopak mají vše „na háku“, a v počtu deseti osob sdílí dvacet metrů čtverečných každý den. Určitě to není život, který by si kdokoliv z nás dobrovolně vybral, a snad jsem vám v tomto druhém tematickém článku ze světa psychopatologie aspoň trochu přiblížila chod a život mezi zdmi.