MOJE CESTA K VYSNĚNÉ PRÁCI

Zdravím vás! Dnešní článek bude po delší době osobnější a řekla jsem si, že by nebylo od věci pravidelněji zahrnout hlubší témata, o kterých se dá více diskutovat. Nejen každodenní shrnutí ve formě fotek, receptů, kosmetiky, ale i něco ze života. Název článku vám už tak pravděpodobně napověděl, o čem budou následující řádky. Na to, že jsem narozená ve znamení vah, jsem vždy měla celkem jasno, co bych chtěla v životě dělat. V tomto případě jsem neváhala nikdy a tak nějak jsem tušila, jaké zaměstnání pro mě bude to pravé. Přeci jen - kdo má v patnácti letech jasné představy o budoucím povolání? Myslím, že málokdo a samotnou mě v dospělosti mile překvapilo, že mé přesvědčení v takto nízkém věku nebylo omyl. Často totiž lidé o něčem sní, ale ve výsledku je realita naprosto odlišná od jejich představ. V mém případě se ale jednoduše každý den utvrzuji v tom, že je vše, jak má být…

Od mé puberty mě lákaly humanitní vědy. Na základní škole byla mým nejoblíbenějším předmětem občanská výchova a na střední jsem oplývala blahem, že naše studijní osnovy zahrnovaly právo. Jednalo se sice o pracovní právo a já vždy tíhla spíše k trestnímu, ale i tak jsem byla velmi spokojená. Ostatní předměty mi nikdy nic neříkaly a kdybych v minulosti tušila, že úspěšně dokončím vysokou školu, obor ekonomické lyceum bych si znovu pravděpodobně nevybrala. Sice tak mám malou jistotu v tom, že uplatnění bych v případě nouze sehnala i například v administrativě nebo účetnictví, ale jsem skálopevně přesvědčená, že k tomu nikdy nedojde. :) Jako jediná ze třídy jsem maturovala z občanské nauky a v té době mi bylo jasné, že mé další kroky povedou na vysokoškolský obor Sociální patologie a prevence, který byl v tu chvíli takovou první pomyslnou metou, abych se konečně více přiblížila k mému cíli. Jednalo se ale o nejžádanější obor pedagogické fakulty a na první pokus jsem nebyla přijata. Vrátím se opět k mému znamení – váhy na mě v tomto ohledu vůbec nesedí, jelikož jsem neváhala ani minutu o tom, že si za rok podám přihlášku znovu a vyplatilo se. O tři roky později jsem úspěšně absolvovala bakalářské státnice a o další dva to byly magisterské na navazujícím oboru Sociální pedagogika. Rozepisovat se o škole nechci, ale těchto 5 let bylo nezbytnou součástí mé cesty k vysněnému povolání.

Konečně se ale dostávám k samotné profesi, která je jádrem tohoto článku. Jsem sociální pracovnice a můj obor může zahrnovat opravdu velké množství cílových skupin, se kterými lze pracovat. Já vždy směřovala spíše k dospělým. Děti mám ráda, jednou chci své vlastní, ale pracovat s nimi nikdy nebyl můj cíl. Lákala mě spíše oblast probace, vězeňství či sociálního poradenství pro osoby ohrožené v důsledku nepříznivé životní situace. Momentálně jsou mojí „cílovkou“ osoby s duševním onemocněním, což je pro mě obrovská výzva. Práce mě baví, naplňuje mě a ten pocit, že mohu někomu pomoci, je k nezaplacení. Není to ale jen o pomoci, (za kterou ne vždy uvidíte z druhé strany vděk), ale čas od času se objeví opravdu nepříjemné situace, které vyžadují okamžité řešení s chladnou hlavou. Vždy jsem chtěla pracovat s lidmi, kteří mají nějaký problém a podílet se na jeho řešení.

Mezi chtít a dosáhnout je ale obrovský rozdíl a tahle má cesta k práci snů trvala více, než 10 let. V mém oboru není díky legislativě možné vykonávat tuto profesi bez vysokoškolského vzdělání, ale vystudovat VŠ je dle mého názoru přeceňovaný úspěch. Samozřejmě tímto nechci nikoho shazovat, často je to dlouhá a trnitá cesta, ale opravdové překážky jsem poznala až v praxi. Získat místo jako absolvent bez zkušeností, navíc když máte jasnou představu, co chcete dělat, mi v jednu chvíli připadalo nemožné. Vždy je ale důležité jít si za svým cílem a nevzdávat se, což se mi opět po X neúspěšných pokusech potvrdilo. Absolvovala jsem několik pohovorů a všude se mnou jednali s výrazem typu „Co tady vůbec chceš?“. Po měsících hledání jsem už potřebovala nějakou práci a říkala jsem si, že snad dočasně skončím za kasou v Lidlu. Čekal mě poslední domluvený pohovor, který jsem ještě pár dní předtím chtěla zrušit, protože jsem nevěřila, že je ještě vůbec nějaká šance uspět. Něco ve mně mi ale říkalo, ať tam jdu a dorazila jsem. Snad jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Přijali mě, jsem v této práci třetím rokem, druhým rokem ve vedoucí funkci a maximálně spokojená. Nemohu to o sobě říci obecně ve všem, ale část mé osobnosti je a vždy byla v oblasti seberozvoje a vysněné budoucnosti maximálně cílevědomá a nikdy jsem si od nikoho nenechala vymluvit mé stanovisko, přestože se vždy našli a najdou lidé, kteří tuto práci shazují. Ať už z důvodu, že je v jejich očích nebezpečná či finančně nedoceněná. Obojí je pravda. Navíc je i psychicky náročná, ale vždy záleží na úhlu pohledu. Rozhodně to není pro každého, ale zjistila jsem, že ke svému životu asi potřebuji nějakou dávku adrenalinu a akce. Stereotyp mě děsí a vždy pro mě bude nejdůležitější dělat to, co mě baví a to bez ohledu na negativa s tím spojená.

Správná motivace dokáže v životě zázraky a vždy jsem říkala, že malý je jen ten, kdo malý má cíl. Pokud existuje zaměstnání, které chcete dělat, udělejte maximum pro jeho dosažení. Pracujte na sobě, buďte pokorní a přijměte i neúspěch. I to je důležité, ale ještě důležitější nevzdávat se. Pokud je pro vás práce zároveň koníčkem, je to jedna z největších výher, kterou můžete v životě získat a přála bych ji každému z vás! ♡

PSYCHOPATOLOGIE #2 | ZA MŘÍŽEMI NA VLASTNÍ KŮŽI

Zdravím vás! Prosinec byl měsíc, který jsem na blogu chtěla tématicky držet na vánoční vlně a nezatěžovat vás články, které patří do úplně jiné sféry. Nedávno jsem tu ale rozběhla novou sérii, která je mi oborově blízká a zároveň jste o toto zaměření projevili zájem v anketě u mě na Instagramu. Vysoká škola mi dala hodně cenných zkušeností a jednou z nich byla i možnost vykonávat praxe ve vybraných institucích. Jelikož jsem vždy spíše směřovala k cílové skupině dospělých, než dětí a nejvíce mě zajímala oblast vězeňství či duševních poruch, byla má volba zařízení naprosto jasná. V zimě roku 2017 jsem absolvovala praxi v nejmenované věznici a ráda bych se s vámi podělila o mé reálné zkušenosti a dojmy z tohoto drsného prostředí, ve kterém jsem na vlastní kůži strávila několik hodin. Vše samozřejmě v rámci možností, jelikož stále respektuji mojí povinnost držet mlčenlivost. Některé informace by zkrátka nebylo vhodné publikovat veřejně, ale jsem si jistá, že tohle vše chápete.

VĚZENÍ JAKO HOTEL?

Televize, posilovna a jídlo 3x denně. Takto nějak vidí podmínky v českých věznicích veřejnost – aspoň já osobně se s těmito názory často setkávám. Ne že by tento jistý komfort nebyl pravdou, ale jak se říká, každá mince má dvě strany. Pobyt v žádném vězení na světě není procházka růžovým sadem a sama jsem se na vlastní oči přesvědčila, jak tomu doopravdy je. Musím podotknout, že se jednalo „pouze“ o věznici s nejnižším stupněm zabezpečení a věřte mi, že byste tam nechtěli, byť po boku televize a dobrého dlabance, strávit 14 dní – natož pak několik let, jak tomu je u většiny odsouzených.

PRVNÍ DOJMY

Tmavé úzké chodby, zvláštní zápach a mříže. To byly jedny z prvních dojmů, kterých jsem během své praxe nabila. Netušila jsem, zda jsou více nepříjemné pohledy přísných pracovníků vězeňské služby nebo pohledy neméně drsně vypadajících vězňů. Odpověď jsem do teď nenašla, ale v tu chvíli jsem potlačila svůj přirozený vnitřní hlas, který mi říkal: „Zdrhej!“ Každopádně jsem přeci jenom tušila, do čeho jdu a jednou z oblastí, ve které jsem si vždy přála pracovat, bylo právě vězeňství. Možná i proto pro mě paradoxně byla návštěva věznice a desítky hodin v ní strávených tím nejcennějším, co mi vysoká škola předala. Často se setkávám s postojem, že žena by se této profesi měla vyhnout, jelikož její výkon s sebou nese řadu rizik. Já jsem naopak názoru, že každé druhé povolání má své hrozby a záleží vždy pouze na úhlu pohledu. Za celou dobu své praxe jsem totiž vůči své osobě nezaznamenala náznak nebezpečí ze strany vězňů a více „úchylných“ připomínek jsem si vyslechla na autobusové zastávce cestou z práce, než za těchto cca 80 hodin strávených v prostředí mříží. Strach je největší lhář a my mu bohužel často věříme – to je celé.

PRŮBĚH PRAXE

Praxe probíhala každý den stejně. Ráno mě čekalo odevzdání mobilního telefonu a procházení kontrolním rámem. Během svého působení jsem měla možnost seznámit se s chodem věznice a navázat kontakt s jejími odbornými zaměstnanci. Vychovatel mě provedl po všech prostorách včetně tzv. „díry“, což je cela určená pro výkon kázeňských trestů – ostatně tento termín pravděpodobně budete znát i z kriminálních filmů. Nebyla to zrovna příjemně působící místnost a v tu chvíli jsem si nejspíše začala uvědomovat skutečné dopady dlouhodobého uvěznění, které často končí deprivací právě v důsledku izolace. Osobní kontakt se zaměstnanci, ředitelem věznice, dozorci i samotnými odsouzenými mi poskytl reálný pohled na výkon povolání v této sféře a ujasnila jsem si tak i veškeré své představy a mylné domněnky. V neposlední řadě jsem se zúčastnila projednávání podmínečných propuštění. Ve čtyřech případech byli odsouzení propuštěni na svobodu, jednomu byla žádost zamítnuta - o jaké trestné činy se jednalo, si ale nechám pro sebe. :)

Celá praxe pro mě byla velkou zkušeností, ale skutečně se nenechte mýlit, že vězeňské podmínky jsou často prezentovaným luxusem. Žádné spokojené vězně jsem tam neviděla a byli to spíše lidé, kteří na první pohled vypadali, jako když zápasí s vlastním svědomím nebo naopak mají vše „na háku“, a v počtu deseti osob sdílí dvacet metrů čtverečných každý den. Určitě to není život, který by si kdokoliv z nás dobrovolně vybral, a snad jsem vám v tomto druhém tematickém článku ze světa psychopatologie aspoň trochu přiblížila chod a život mezi zdmi.

PSYCHOPATOLOGIE #1 | TREST SMRTI

Zdravím vás! Ráda bych se na svém blogu jednou za čas věnovala specifickým tématům, které sice na první pohled nepatří do obsahu, který tvořím, ale jsou mi velmi blízké. Nikdy jsem je zde neprezentovala, ale zajímám se o ně spoustu let a během vysoké školy jsem se jim věnovala prakticky denně. Jedná se zejména o psychologii, vězeňství, problematiku sériových vrahů, ale i duševní choroby, které s tímto vším mohou souviset a v současnosti jsou náplní mé práce. Doufám, že tohle všechno nepřidá mému webu temný nádech, ale zkrátka bych někdy (v případě vašeho zájmu) ráda zabrousila i do této problematiky. Můžeme tak diskutovat nejen o na první pohled povrchních věcech, jako jsou nákupy oblečení, ale i o zásadních otázkách a problémech společnosti, do které patříme. Specifickým tématem je trest smrti, na který jsem se rozhodla zaměřit v prvním článku této série.

"OKO ZA OKO"

Vždy jsem byla silným odpůrcem trestu smrti a drtivá většina jeho příznivců zastává názor, že pokud jeden člověk dokáže vzít život druhému, rovněž nemá právo žít. Mohlo by se to zdát jako spravedlivé. Ano, možná, že ve své podstatě i je. Mnoho lidí se v tomto případě řídí pravidlem „oko za oko“, ale pokud se zamyslíme nad tím, kam až sahá toto známé pořekadlo, dostáváme se daleko před náš letopočet. Tato právní zásada, v originále zvaná Lex talionis říká, že míra odplaty neboli pomsty má být úměrně stejná jako újma poškozenému. Spravedlnost je dle mého názoru velmi relativní pojem a každý jí můžeme chápat jinak. Každopádně mi nikdo nevyvrátí, že od dob Chammurapiho zákoníku se toho hodně změnilo a někdejší společnost se diametrálně odlišovala od té dnešní, civilizované. V dřívějších dobách byl trest smrti běžný a tato dle mého názoru nešťastná tradice se uchovala do dnes. Často při diskuzi na toto téma stojím před argumentem, abych si já sama představila, jaké by to asi bylo, kdyby mi zavraždili někoho blízkého. „Sama bys trest smrti určitě požadovala.“ Rozhodně ano. Pro člověka v takové situaci je chtíč pomsty přirozený – to ale ovšem neznamená, že je to správné. Ve 21. století, kdy se všechny možné instituce, politické strany, ale i jedinci ohánějí lidskými právy a humanismem, tu opravdu stále podporujeme hrdelní trest? Já opravdu nepatřím mezi aktivistky, které by ve všech současných společenských problémech požadovaly stejná práva pro všechny. Otevřeně vám mohu říci, že zastávám radikální postoj proti přijímání uprchlíků a vyloženě se mi protiví i dnešní genderové manýry, podle kterých by rozdělení pohlaví na žena/muž nemělo existovat, jelikož je to urážka a škatulkování. Nejsem žádný fanatický extremista ohánějící se humanismem, ale trest smrti je jednou z mála oblastí, na kterou zaujímám radikální odmítavý pohled.

TREST SMRTI JAKO VRAŽDA

„Kdo jinému úmyslně způsobí smrt…“ – takto zní definice vraždy. Trest smrti vždy byl a v mých očích bude v rozporu s tím, co samotná společnost okolo nás vyžaduje a rozsudky posílající vězně na popravy jsou dle mého názoru také „vraždy vykonané státem“, byť pro některé se mohou zdát oprávněné. Pokud usvědčený vrah zabije člověka, odsuzujeme tento čin jako nejhorší možný, ale pokud stát vezme život dotyčnému odsouzenému, už je to v pořádku? Rozdíl vidím pouze v okolnostech. Abych ale nepůsobila jako někdo, kdo se zastává nejtěžších zločinců, musím vyjádřit i další zásadní součást mého názoru a tím je fakt, že jsem maximální fanoušek absolutního doživotí, tedy uvěznění bez možnosti podmínečného propuštění. Vrazi by měli být bezpochyby izolováni od společnosti, jak nejlépe je to možné. Měli bychom se umět postarat o to, aby ani jeden z nich už nikdy nedostal šanci ublížit dalším lidem a aby skutečně tito jedinci zbytek svých životů strávili za mřížemi. V dnešním světě by vězeňskému systému nemělo jít ani tak o pomstu, jako o nápravu. Nejsem naivní a vím, že ta sice u většiny není možná, ale pokud se tváříme jako civilizovaná společnost, rozhodně nepovažuji za správné brát druhým úmyslně život, ať už jejich provinění bylo jakékoliv. Rozhodně si také myslím, že pokud společnost požaduje nejvyšší potrestání a s tím zcela souhlasím, není trest smrti tou správnou volbou z hlediska velikosti trestu. Dostat smrtící injekci, kdy odsouzený jednoduše usne jako na operačním sále je úměrný trest jeho zločinům? Mně se daleko horší jeví právě skutečnost, že dotyčný bude po zbytek života ve vězení a s touto myšlenou bude každý den usínat a probouzet se. Kdybych si osobně musela vybrat, měla bych jasno. Měla jsem možnost strávit během své praxe 200 hodin ve věznici s nejnižším stupněm zabezpečení a byla jsem ráda za skutečnost, že jsem po klasických 8 pracovních hodinách mohla odejít domů.  Zdůrazňuji, že to skutečně byla věznice s minimální ostrahou a věřte mi, že byste tam nechtěli být zavření týden v kuse, natož pak být ve vězení s nejtěžšími zločinci po zbytek života. Doživotí v minulosti hodně vězňů zlomilo. Buď si sáhli na život nebo se svůj doživotní rozsudek dokonce sami snažili před soudem změnit na trest smrti. Proč? Můžeme si jen těžko představit, jak náročné na psychiku dlouhodobé uvěznění je a dle mého názoru se mu nevyrovná jeden den strachu před popravou. Trest smrti tedy považuji nejen za barbarský, ale také v něm nevidím žádný smysl z hlediska výše trestu jako takového.

SMRTÍCÍ INJEKCE A ELEKTRICKÉ KŘESLO

Dále se setkávám s druhým nejčastějším argumentem obhajující trest smrti a to je, že náklady na doživotní vězně platíme my z daní a proč bychom měli vynakládat peníze na někoho, kdo se chová v rozporu se zákonem. V tomto stačí říci jediné – nejdříve by si lidé měli zjistit fakta. Většina se totiž mylně domnívá, že doživotí je nákladnější, než trest smrti, ale opak je pravdou. Příkladem je USA, kde se provádí téměř největší množství vykonaných trestů smrti na světě a nejčastěji se jedná o smrtící injekci či elektrické křeslo. V případě injekce funguje celý proces tak, že do těla odsouzeného jsou postupně vstřikovány 3 látky. První jej uspí, druhá ochromí a poslední látka, hydroxid sodný, způsobí zástavu srdce. Používaným anestetikem je lék Pentobarbital, který zpomaluje činnost mozku. Nejedná se o klasické anestetikum, které používají lékaři při uspávání pacientů během operací, jelikož farmaceutický průmysl jej odmítá dodávat pro účely trestu smrti. Tato látka je tak o to nákladnější a to nemluvě o dvou dalších. Soudní řízení, lékař, který u trestu musí být ze zákona přítomen, popravčí – dnes už se nejedná o jednoho člověka, který trest smrti vykonává, ale u smrtící injekce i elektrického křesla jsou zpravidla přítomni 3 potenciální popravčí, pro které jsou připraveny 3 tlačítka, které buď zapínají elektrický proud nebo vstřikují smrtící látku. Pouze jedno z těchto tlačítek je funkční a děje se tak z důvodu, aby nevěděli, kdo z nich nakonec odsouzeného usmrtil. Dalších nákladů, které s trestem smrti souvisejí, je spousta a jejich výčet by dal na samostatný článek. Důležité je, že trest smrti se jenom v jednom ze států USA svými náklady ročně vyšplhá na 125 milionů dolarů. V žádném případě se tedy nejedná o levnější variantu. O tom, že se trest smrti stal v minulosti často zneužívaným a bylo opravdu dokázané, že ne všichni, kteří tento trest dostali, se opravdu provinili zločiny, za které byli odsouzení, ani nemluvě. Žádný justiční systém není neomylný a pokud si tohle někdo myslí, je padlý na hlavu.

OSLAVA SMRTI?

Nedávno jsem viděla zajímavý dokument na Netflixu o známém sériovém vrahovi - Tedu Bundym. Po tom, co dostal trest smrti na elektrickém křesle, se před věznicí shromáždili stovky lidí, kteří doslova oslavovali jeho smrt, skandovali a pouštěli ohňostroje. Mezi sebou si prodávali přívěsky na klíče s elektrickým křeslem a měli trička s potiskem „Bundy usmaž se.“ Poněkud úchylný „merch“, řekla bych. Tento vrah byl monstrum, zničil desítky životů mladých slečen, ale společnosti zaplatil, co dlužil. „Spravedlnost“ byla vykonána, ale já stejně jako jeho hrozné zločiny nedokážu pochopit i skutečnost, že tolik lidí těšila jeho smrt. Mít radost z něčího usmrcení, ať už dotyčný byl jakýkoliv, je nejspíš nad mé chápání a bylo mi z těchto záběrů na oslavující lidi paradoxně nejvíce špatně z celého dokumentu. Není i tohle zrcadlo naší společnosti? V čem jsme jako právní státy po provedení trestu smrti lepší, než dotyční vrazi? Zvláště, když nám jejich smrt činí stejnou radost a oslavujeme jí. Byla bych moc ráda, kdyby se našel někdo, kdo na toto dokáže dát odpověď.Argumentů pro a proti bych dala dohromady stovky, ostatně jsem na toto téma psala i bakalářskou práci. Žádný z nich mě ale nikdy neutvrdil v tom, abych viděla rozdíl v usmrcení člověka rukama usvědčeného vraha a v usmrcení člověka „rukama“ státu, přestože mu to umožňuje zákon – konec konců i ten jsme si vymysleli my sami. Každý jeden život je nenahraditelný a pouze úhel pohledu nás nutí mylně vidět odlišnosti v těchto dvou případech. Pokud ale celý článek stále není srozumitelný k pochopení mého stanoviska, dovolím si na závěr použít slavný citát Gándího, který ho jednou větou vystihuje naprosto dokonale: „Oko za oko a celý svět bude slepý.“

JAK MOC MI ZMĚNIL ŽIVOT POUHÝ SERIÁL?

Jeden velmi podobný článek už tu jednou byl. Nicméně jsem se rozhodla pro jeho detailnější úpravu a aktualizaci. Předtím, než si díky jeho názvu poklepete na čelo a řeknete si, že ve svých 25 letech působím jako o deset let mladší, poblázněná puberťačka do nějakého seriálu poprosím vás, abyste si celý obsah přečetli až do konce. Možná vám to pomůže odprostit se od předsudků - a možná taky ne…

Psalo se září roku 2007 a v televizi začali vysílat nový seriál Prison Break - pod českým názvem Útěk z vězení. V tuto chvíli ho bude podle mě znát snad každý z vás. V mých 13 letech, kdy jsem se stala doslova posedlou fanynkou, která odpočítávala dny do dalšího dílu, k Vánocům tehdy dostávala dárky s motivem uprchlých vězňů ze známé věznice Fox River a byla platonicky zamilovaná do hlavního hrdiny Michaela Scofielda, by mě ani nenapadlo, jaký dopad na mě rozhodnutí televize Nova vysílat tento seriál bude mít. Několik let jsem byla obdivovatel a milovník všech sérií. Byla  jsem přesvědčená (i do teď jsem), že je to jeden z nejlepších seriálů, jaký byl kdy natočen a to nejen díky hluboké myšlence, kterou má předat. Samotná pointa toho všeho mi samozřejmě dlouho utíkala a jako teenager jsem viděla pouze hezké potetované chlapy, kteří se nebojí ničeho a uznejte, že pro takto mladé děvče je každá epizoda díky zmíněným sympaťákům při nejmenším atraktivní. Každopádně abych se dostala k podstatě věci, proč vůbec tento článek píšu, musím přeskočit ty roky mé posedlosti a fanouškovství.

S postupem času jsem si začala uvědomovat, o čem Útěk z vězení doopravdy je. Samozřejmě je to fikce, je to seriál a není to skutečnost. Přesto mě zaujal něčím, co nikdy žádný jiný seriál nedokázal a to je přes jeho vymyšlený scénář přeci jen kousek reality. Reality, se kterou jsem se za ty roky několikrát setkala a dokázala bych vám vyjmenovat hned několik příkladů. Tou základní věcí, na kterou má seriál upozornit totiž není násilí, útěky a vězeňský život - aspoň já jsem to tak začala později vnímat. Skutečnost je diametrálně odlišná a už i já dokáži z vlastní zkušenosti s čistou hlavou říci, že situace, které jsou vyobrazené v první sérii za zdmi věznice jsou jednoduše nesmysl. Většina z nich se nikdy nemůže stát, zvláště ne ve věznici s maximální ostrahou, jakou má Fox River údajně být. Co jsem si ale odnesla a přeci jenom je to ta nejzásadnější věc, která mě posunula dál a právě díky tomuto seriálu jsem si ji uvědomila je, že nespravedlnost se může připlést do života každému z nás. Ať už je to případ mé kamarádky, ať je to nespravedlivé odsouzení několika vězňů v Americe, kteří dostali trest smrti a po letech se ukázalo, že byli skutečně nevinní anebo konec konců případ samotného Jiřího Kajínka. Můj názor na tuto kauzu tu rozebírat nechci, každý si o tom celém můžeme myslet své. Rozhodně ale stojím za názorem, že pokud není jasný a nevyvratitelný důkaz, že dotyčný člověk skutečně vraždil, doživotí by prostě dostat neměl – a já o takovém důkazu v případě JK nikdy neslyšela – pokud vy ano, opravte mě. :) Prison Break, i když je vymyšlený, mi tak doslova v některých věcech otevřel oči a začala jsem se zajímat nejen o tento seriál, ale i o skutečné a reálné příběhy lidí. 

Od seznamu herců jsem se posunula ke studování vězeňského systému v Americe. Začala jsem si hledat ty nejzákladnější informace o tom, jaké vůbec v Česku máme věznice a jak náš nápravný systém funguje. Od televize jsem se se zaujetím přesunula i k výletům do okolí Mírova, protože jsem chtěla vidět nejslavnější české vězení. Cokoliv se týkalo tohoto tématu mě zajímalo a já jsem tak našla něco, čemu bych se chtěla hlouběji věnovat. Střední škola mi v tom trochu bránila, ale když jsem zjistila, že lze studovat vysokoškolský obor Sociální patologie a prevence, kde se vyučují předměty jako je právě vězeňství či kriminologie, byla jsem štěstím bez sebe! K tomu musím dodat, že se jedná o nejžádanější obor Pedagogické fakulty u nás v Hradci Králové a na první pokus jsem nebyla přijata. Mnohé by to možná odradilo. V těchto chvílích, kdy se nic nedaří podle mých představ se ve mně přeci jen probouzí ta 13letá fanynka a vzpomenu si na ústřední motto zmíněného seriálu: "Hlavně neztrácej víru." Druhý rok jsem psala přijímačky znovu a vyšlo to. Celé tři roky bakalářského studia a následně dva roky na magisterském jsem si připomínala, proč tam vlastně jsem a jaký mám v životě cíl. I v těch nejtěžších okamžicích, kdy jsem měla chuť se na všechno vykašlat, když mě 4x vyhodili od zkoušky a já nevěřila, že mám šanci dostudovat, jsem víru opravdu neztrácela. Díky tomu jsem získala zkušenosti a zážitky, na které nikdy nezapomenu. Setkala jsem se s lidmi, kteří jsou doslova mistry v oboru, ať už to byli ředitelé věznic, kriminalisté, sociální pracovníci a další. Absolvovala jsem praxi ve věznici, navštívila jsem Probační a mediační službu ČR, docházela do rodin, které se ocitly v těžké životní situaci a do toho se neustále vzdělávala a četla oborovou literaturu. Bakalářskou práci jsem psala na téma Porovnání trestu smrti a trestu odnětí svobody na doživotí a mohla bych tu vyjmenovat desítky dalších věcí. Nakonec jsem se posunula i v mých primitivních a základních poznatcích z televizní obrazovky tak daleko, že už i v reálném životě konečně poznávám, jak to v této sféře chodí. Na konci mého bakalářského studia jsem odstátnicovala z trestního práva za A - kdyby mi tohle někdo řekl před 13 lety, kdy jsem si lepila plakáty vězňů na zeď, asi bych na něj koukala jak "vyvoraná myš". Doslova.

Jednoduše řečeno, velký podíl na tom, že jsem úspěšně absolvovala vysokou školu, má jednoznačně seriál Útěk z vězení. Možná mě budete mít za absolutního blázna, ale toto je holý fakt, který potvrdí celá moje rodina, kamarádi a všichni, co mě znají. Jak moc vám dokáže vymyšlený seriál změnit život a nasměrovat vás k budoucímu povolání je opravdu až neuvěřitelné. Vždy říkám, že škola mi poprvé nebyla utrpením, ale koníčkem. Nyní to bude i má práce a když si uvědomím, jaký byl ten prvotní impuls a nejzásadnější podnět k tomu, aby se tak stalo, je to vážně šílené. Už to není jenom onen seriál, ale je to součást mého života, která se přeměnila v realitu. V červnu 2020 jsem uzavřela vysokoškolské studium získáním titulu Mgr. a dopomohla k tomu i úspěšná obhajoba diplomové práce. Její téma znělo: Specifika přípravy odsouzených na propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a jejich reintegrace. Teď už víte proč. :)