MOJE CESTA K VYSNĚNÉ PRÁCI

Zdravím vás! Dnešní článek bude po delší době osobnější a řekla jsem si, že by nebylo od věci pravidelněji zahrnout hlubší témata, o kterých se dá více diskutovat. Nejen každodenní shrnutí ve formě fotek, receptů, kosmetiky, ale i něco ze života. Název článku vám už tak pravděpodobně napověděl, o čem budou následující řádky. Na to, že jsem narozená ve znamení vah, jsem vždy měla celkem jasno, co bych chtěla v životě dělat. V tomto případě jsem neváhala nikdy a tak nějak jsem tušila, jaké zaměstnání pro mě bude to pravé. Přeci jen - kdo má v patnácti letech jasné představy o budoucím povolání? Myslím, že málokdo a samotnou mě v dospělosti mile překvapilo, že mé přesvědčení v takto nízkém věku nebylo omyl. Často totiž lidé o něčem sní, ale ve výsledku je realita naprosto odlišná od jejich představ. V mém případě se ale jednoduše každý den utvrzuji v tom, že je vše, jak má být…

Od mé puberty mě lákaly humanitní vědy. Na základní škole byla mým nejoblíbenějším předmětem občanská výchova a na střední jsem oplývala blahem, že naše studijní osnovy zahrnovaly právo. Jednalo se sice o pracovní právo a já vždy tíhla spíše k trestnímu, ale i tak jsem byla velmi spokojená. Ostatní předměty mi nikdy nic neříkaly a kdybych v minulosti tušila, že úspěšně dokončím vysokou školu, obor ekonomické lyceum bych si znovu pravděpodobně nevybrala. Sice tak mám malou jistotu v tom, že uplatnění bych v případě nouze sehnala i například v administrativě nebo účetnictví, ale jsem skálopevně přesvědčená, že k tomu nikdy nedojde. :) Jako jediná ze třídy jsem maturovala z občanské nauky a v té době mi bylo jasné, že mé další kroky povedou na vysokoškolský obor Sociální patologie a prevence, který byl v tu chvíli takovou první pomyslnou metou, abych se konečně více přiblížila k mému cíli. Jednalo se ale o nejžádanější obor pedagogické fakulty a na první pokus jsem nebyla přijata. Vrátím se opět k mému znamení – váhy na mě v tomto ohledu vůbec nesedí, jelikož jsem neváhala ani minutu o tom, že si za rok podám přihlášku znovu a vyplatilo se. O tři roky později jsem úspěšně absolvovala bakalářské státnice a o další dva to byly magisterské na navazujícím oboru Sociální pedagogika. Rozepisovat se o škole nechci, ale těchto 5 let bylo nezbytnou součástí mé cesty k vysněnému povolání.

Konečně se ale dostávám k samotné profesi, která je jádrem tohoto článku. Jsem sociální pracovnice a můj obor může zahrnovat opravdu velké množství cílových skupin, se kterými lze pracovat. Já vždy směřovala spíše k dospělým. Děti mám ráda, jednou chci své vlastní, ale pracovat s nimi nikdy nebyl můj cíl. Lákala mě spíše oblast probace, vězeňství či sociálního poradenství pro osoby ohrožené v důsledku nepříznivé životní situace. Momentálně jsou mojí „cílovkou“ osoby s duševním onemocněním, což je pro mě obrovská výzva. Práce mě baví, naplňuje mě a ten pocit, že mohu někomu pomoci, je k nezaplacení. Není to ale jen o pomoci, (za kterou ne vždy uvidíte z druhé strany vděk), ale čas od času se objeví opravdu nepříjemné situace, které vyžadují okamžité řešení s chladnou hlavou. Vždy jsem chtěla pracovat s lidmi, kteří mají nějaký problém a podílet se na jeho řešení.

Mezi chtít a dosáhnout je ale obrovský rozdíl a tahle má cesta k práci snů trvala více, než 10 let. V mém oboru není díky legislativě možné vykonávat tuto profesi bez vysokoškolského vzdělání, ale vystudovat VŠ je dle mého názoru přeceňovaný úspěch. Samozřejmě tímto nechci nikoho shazovat, často je to dlouhá a trnitá cesta, ale opravdové překážky jsem poznala až v praxi. Získat místo jako absolvent bez zkušeností, navíc když máte jasnou představu, co chcete dělat, mi v jednu chvíli připadalo nemožné. Vždy je ale důležité jít si za svým cílem a nevzdávat se, což se mi opět po X neúspěšných pokusech potvrdilo. Absolvovala jsem několik pohovorů a všude se mnou jednali s výrazem typu „Co tady vůbec chceš?“. Po měsících hledání jsem už potřebovala nějakou práci a říkala jsem si, že snad dočasně skončím za kasou v Lidlu. Čekal mě poslední domluvený pohovor, který jsem ještě pár dní předtím chtěla zrušit, protože jsem nevěřila, že je ještě vůbec nějaká šance uspět. Něco ve mně mi ale říkalo, ať tam jdu a dorazila jsem. Snad jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Přijali mě, jsem v této práci třetím rokem, druhým rokem ve vedoucí funkci a maximálně spokojená. Nemohu to o sobě říci obecně ve všem, ale část mé osobnosti je a vždy byla v oblasti seberozvoje a vysněné budoucnosti maximálně cílevědomá a nikdy jsem si od nikoho nenechala vymluvit mé stanovisko, přestože se vždy našli a najdou lidé, kteří tuto práci shazují. Ať už z důvodu, že je v jejich očích nebezpečná či finančně nedoceněná. Obojí je pravda. Navíc je i psychicky náročná, ale vždy záleží na úhlu pohledu. Rozhodně to není pro každého, ale zjistila jsem, že ke svému životu asi potřebuji nějakou dávku adrenalinu a akce. Stereotyp mě děsí a vždy pro mě bude nejdůležitější dělat to, co mě baví a to bez ohledu na negativa s tím spojená.

Správná motivace dokáže v životě zázraky a vždy jsem říkala, že malý je jen ten, kdo malý má cíl. Pokud existuje zaměstnání, které chcete dělat, udělejte maximum pro jeho dosažení. Pracujte na sobě, buďte pokorní a přijměte i neúspěch. I to je důležité, ale ještě důležitější nevzdávat se. Pokud je pro vás práce zároveň koníčkem, je to jedna z největších výher, kterou můžete v životě získat a přála bych ji každému z vás! ♡